. co se nám tím
c
tihle profesionální morousové snaži sdělit, zeptal se list le temps.
další časné ráno. nikoho nenapadlo koupit kávu, děti nechaly na stole drobky a sou-
sedův pes venku štěká. lidi na silnici řídí jako pitomci (samozřejmě kromě měl počí-
-tač v práci je k zbláznění pomaý - a celý týden nejspíš bude zase úplně nanic. od úsvi-
tu do swmraku existují desítky příležitostí, nač si stěžovat - a někteří, zdá se, nehodla-
ji vynechat jedinou z nich. stává se z toho destruktivní cyklus, který ochromuje nejen
mrmlalar ale může snadno kontaminovat celé okolí.
jakjim pomoci
profesionální brblal je snadno a rychle rozpomatelný podle litanie stížností a stes-
kůr vzdychání nebo nespokojeného vrčení, bručení, usykávání či odfrkávání. casto je
ale složité určit příčiny tohoto jeho postoje, abychom mu mohli pomoci. ano, porno-
ci. protcýe i když máme tendenci říct „to je ale protivar proč se s ním otravovat”, existu-
jí způsoby, jak rozbít tuto chronickou a potenciálně toxickou negativitu. „brblalové bý-
vají naštvaní,” vysvětluje ženevský psycholog pascale roux. takže místo toho, aby vyjá-
diili rwnour co chtějí, jenom si stěžují. „manželka a její celodenní nespokojené litanie?
kolega, co si při každé příležitosti na něco stěžuje? dejte jim najevo, že jste si všimli, že
něco není v pořádku, a zeptejte se, co pro ně můžete udělat” dodává roux. jinými slo-
vy je povzbudter aby požád ali o to, co chtějí. „pckud požádají, zároveň tím akceptují, že
ostatní mohou odpovědět „ne”. pokud si jen stěžují na všechny a na všechno, nenechá-
vají tím prostor na reakci či odpověď. je to svým past: uvádí roux.
nerodíme se jako brblalové
„když vidim něco, co mě netěší, mrmlám,” říká jacqueline, která je přesvědčená, že
sklony k negativismu 7ŕádila od svého otce. „ale je pravda, že často neřeknu, co vlast-
ně chci. problém jer že pokud se zeptám, vím, že mi manžel odpoví: „když nejsi spoko-
jenár tak s tím něco dělej”\' vysvětluje. podle psychdogů se nerodíme jako brblalové.
tento postoj je něčím, co získáváme během výchovy, vlivem kultury a okolního pro-
středí. ovšem podle psychologů se toto chování formuje už v rané fázi života.
„dítě lomcuje poqýlkou, když chce jíst, křičí a pláče, aby dalo najevo nepohodlí nebo
nespokojenost. rodiče se pak snaží zjistit, co je v nepořádku a v mysli dítěte se vytvo-
ří zkratka: pokud si stěžuje, dostane, co chce!\' vysvětluje roux. a zdá se, že někteří lidé
z toho jednoduše nevyrostw. to může vyúqĺt v dramatické situace. žena, která by
byla ráda, kdyby jí manžel tu a tam přinesl květiny, může vyjádřit svcn i frustraci tím, že
prohlásí něco jako: „ty mě stejně nemiluješ. asi pro tebe nejsem dost dobrá.” a v hlavě
se jí zformuje katastĺofální závěr: „kdybys mě milwal, tak bys přece věděl, ca potřebu-
jur abych cítila, že mě miluješ.”
řešení
na negativistické chování mrmlala často lidé zvenčí. on sám má totiž potíže
rozklíčovat své chování. jakmile se tedy dozví, že spadá do kategorie mrmlalů, měl by
si obrazně vyhrnout rukávy a pokusit se tento trend zvrátit. pojmenwat kořeny své slí-
cí frustrace, pochopit příčiny, které za ní stojí, a pak se ji naučit kontrolovat - anebo žá-
dat o nápravu jejích příčin, i když není zvyklý „se někoho doprošwat”.
čtk
stig
i manželství přispívá
zdraví, iiné ie to ale
u rodičů a bezdětných
idé žijící v manželství jsou obvykle zdravější a v životě spokojenější než ostat-
ní, rozdíly mezi vodiči a bezdětnými tak jednoznačné nejsou. to, nakolik jsou
rodiče spokojeni, souvisí s počtem dětí, jejich věkem, ale i rodinným stavem ro-
diče. podle nového výzkumu sociologického ústavu akademie věd čr se ženatí
muži a vdané ženy v současnosti dožívají téměř o deset let déle než lidé svobod-
ní, konzumují i méně alkoholu a trpí méně často depresemi, řekla čtk vedoucí
výzkumu dana hamplová ze sociologického ústavu.
menší rozdíly ale výzkum zaznamenal mezi lidmi s dětmi a bezdětnými. „děti na jed-
nu stranu dávají člwáku smysl života a nechtěná bezdětnost je značnou psychickou
zátěží, ale řada rodičů teli vyčerpání a většímu stresu,” řekla. otázkou podle hamplo-
vé jer nakolik jednotlivé stránky převáží. obecně nejméně spokojené a více nemocné
jsou matky samoživitelky. jediné, v čem mají lidé žijící v manželství horší výsledky, je
nadváha.
delší život
mezinárodni výzkum se zabýval otázkami mezi rodinnýrr stavem a životní spokoje-
ností. uskutečnil se ve 40 zemích světa, sociologwé cr vycházeli i z úmrtnostních
zdravi
statistik. v každé zemi se zapojilo zhruba dva tisíce lidí. „rozdíly mezi muži bezdětnými
a ženatými s partnerkou v podstatě nejsou. u žen se zdá, že matky se cítí o něco lépe
než bezdětné. je třeba říct, že rozdíly jsou mezi tím, kolik mají dětí a jejich věk,” uvedla
hamplwá. na začátku 60. let prodlužwalo manželství život o zhruba tři roky, v 90. le-
tech ale měli ženatí muži naději, že se dožijí o více než devět let než svobodní. od té
doby podle hamplwé ale rozdíly v dožitém věku stagnují a rozhodně se dále nepro-
hlubují. důvody delšiho života prý spočívají především v sociální a emoční opoře a fi-
nanční solidaritě, která mezi párově žijícími jedinci funguje.
alkohol
nejvýraznějším roaaem mezi muži a ženami, které průzkum financovaný grantovou
agenturou cr ukázal nejsou ve způsobu nebo sportu, ale ve spotřebě al-
koholu. pouze čtvrtina mužů uvedla, že nikdy nevypije více než čtyři alkoholické nápo-
je za den, zatímco u žen tak odpovědělytémář dvě třetiny. naopak několikrát za týden
pije deset procent mužů a jen dvě procenta žen. „data nám také ukázala, že bezdět-
né ženy pijí více než matky, překvapivě ale největší spotřebu ukázala u mužůr
kteří žijí v nesezdaném páru. zarazilo nás to, ale ukázalo se, že to je platné i v jiných ze-
mích,” poznamenala socioložka. samoživitelky častěji trpí depresemi, jsou méně spo-
kojeny se životem. „jsou skupinnr která je nejvíce vystresovaná a má nejmenší kvalitu
čtk
života,” dodala.